Jednokřídlý - Princové a princezny, kapitola druhá

13. února 2015 v 13:18 | Thaesia Tayarinne |  Jednokřídlý



Další kapitola! A k obrázku... skutečně neumím stínovat černou ani bílou. o.o

Stejně tak, jak se po čase mění suchá koryta řek v plná, i jednokřídlý se změnil. Z Jasiriho, té malé, bílé a chlupaté mňoukající kuličky, se stával odvážný lvíček, který rád zkoumal území své smečky. Měl krásné, zelené oči, hezké chování po své milující matce a duši bojovníka, po otci, kterého nikdy nepoznal. Avšak, jak Keila předpověděla, jednokřídlý neměl lehký život. I přesto, že se k němu dospělí okřídlení chovali hezky, to samé se nedalo říci o jejich lvíčatech.

"Koukni!" Ozval se hlasitý smích. "Křidýlko nám zase hapal!" Jasiri ležel schoulený pod malým srázem a jeho jindy upravená, čistě, bílá srst byla teď ušpiněná od prachu. Na kopci před ním se smáli dvě černá lvíčata. "Mňoukal jako mimino!" Zvolal znovu jeden z nich. "Jednokřídlý!" Vykřikl posměšně jeho bratr. Oba byli syny Scare, hlavní okřídlené celé smečky. Apoli, Mari a jejich nejmladší sourozenec Tekhi se stali princi na jejich skále. Samozřejmě to nebyl skutečný titul, ale ve smečce si je velice považovali a chovali se k nim s tou největší důstojností. Avšak jediný, kdo si to z těch třech zasloužil, byl Tekhi. Nejmenší z bratří, s pronikavě žlutýma očima, vždy hodný a nápomocný. Ne jako jeho sourozenci. Apoli, modroočko s rozvernou povahou, a Mari, se stejně modrýma, zlobivýma očima, neměli celé dny nic lepšího na práci, než si utahovat z lvíčete, kterému život moc hezkého nenadělil.

"Jsem Jasiri!" Sebral odvahu bílý okřídlený a zaprskal na ně. "Pozor. Ono se nám to zlobínkuje!" Zašišlal Mari a Apoli se dávivě zasmál. "Asi bychom měli to mrně naučit jak se chovat k princům." Seběhli po svých malých packách až dolů k Jasirimu. Ten se naježil a vycenil své zuby. "Nejste princové! Jen si na to hrajete! Skuteční Thaesi a Thaesia jsou v CiAru, na královském hradu!" Vrčel na ně. "Ale my jsme princové Okřídlené skály." Řekl Apoli významně. "A ty nás budeš poslouchat!" Dotkl se packou Jasiriho černého čumáčku tak prudce, že ho spíše uhodil. "Nejsem nic míň než vy!" Nedal se Jasiri a vypjal hrdě hruď. "Vždyť máš jen jedno křídlo!" Posmíval se Mari. "Nikdy nebudeš létat!" Jednokřídlý se smutně ohlédl dozadu a tiše si pro sebe povzdechnul. Měli pravdu, ale nemít vše přece ještě není konec světa. Alespoň tak mu to říkala maminka. Nezáleží na tom kdo jsme, ale kým jsme. "Můžu rychle běhat." Mávl ocasem a narovnal hlavu. "Pff…" Máchl křídli Apoli. "Já budu ten nejlepší letec v celém CiAru. A budu ti mávat packou z oblohy, až se budeš belhat na zemi." Mari vyprskl smíchy. Jasiriho jeho slova nesmírně bolela, ale nemohl s tím nic dělat, jen smutně svěsil uši. "A víš co? Možná jsi něco jiného, než co si myslíš." Přestal se smát Mari a podíval se na něj. "Sku… skutečně?" Otázal se bílý lvíček s nadějí, že mu řekne něco hezkého, což ovšem nikdy neudělal. Černý okřídlený kývnul. "Vypadáš jako holka!" Tentokrát se už zase smáli oba modroocí.

Jasiri na to neměl co říci. Věděl, že stejnou barvu jeho kožíšku nosí okřídlené, ale jemu to nikdy nevadilo. "Ale nejsem." Řekl jim klidně. Ti dva ho zřejmě chtěli zcela potopit a tak přitvrdili. "Ani nemáš tátu!" Vykřikl Apoli a bílé lvíče zatajilo dech.


Nikdy svého otce nepoznal, ale moc mu chyběl. Určitě by si na něj nikdo takhle nedovoloval, kdyby tu byl. "Já se ani nedivím. Kdo by takovou jednokřídlou holku chtěl! Tvůj táta se za tebe určitě tak styděl, že raději od tebe a tvé mámy odešel!" Zrovna v ten moment, kdy Jasirimu automaticky cukla tlapka, a chtěl dát Apolimu jednu do čumáku, zavolal na ně, jindy jemný a laskavý, naštvaný hlas. "To už stačilo!"
Ze srázu k nim seběhla Leethi, jediná dcera Elisi s kaštanově hnědýma očima. "Nechte ho být." Takhle obvykle končila zábava dvou černých bratrů. A dnešek nebyl výjimkou. "Máš tu prince, co tě jde osvobodit, princezno!" Zasmál se Apoli směrem k Jasirimu. "A nemělo by to být naopak?" Hihňal se jeho bratr Mari, když oba dva běželi do savan, daleko od nich. "Pitomci…" Zamračila se za nimi Leethi, zatímco se jednokřídlý narovnal a vesele mávnul ocáskem nad tím, že ji vidí. "Děkuji."

"Jsi v pořádku Jasiri?" Usmála se na něj lvíčenka, byla tak líbezná, hodná a sněhurkově bílá a sladká jako cukr, zkrátka radost pohledět. On ji chtěl mile odpovědět, ale poté se zaměřil na její kožíšek a vybavilo se mu vše, co dnes Apoli s Marim řekli. Povzdechl si. "Já nikdy nebudu jako ostatní…" S těmito slovy se ke lvíčence otočil zády a odcházel pryč za svou matkou. "Jasiri!" Zavolala za ním Leethi, ale on už ji neslyšel, nebo spíše nechtěl. Lvíčenka se smutně posadila na zem a obmotala ocas kolem tlapek. "Jsi mnohem lepší, než oni…" Zašeptala tiše se slzami v očích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shetlandy Shetlandy | Web | 13. února 2015 v 20:18 | Reagovat

Úžasné. <333

2 siljera siljera | 15. února 2015 v 13:13 | Reagovat

Fajn, píšeš články rychleji, než píšu komentáře, takže Ti sem asi zase hodím složený koment. Snad neva. :D
Princeznino přání:
Care... ta písnička je... prostě nádherná... To si vážně vymyslela úplně sama? :O Panebože, ta je překrásná! Já vážně nemám slov. Je tak plná emocí, až je to neuvěřitelné. :O Rozhodně nepřestávej skládat, protože Ti to vážně jde! Měla jsem slzy na krajíčku, když jsem jí poslouchala a ten text je prostě skvělý. Úplně na mě přišla nostalgie. :)

A co se týče téhle kapitoly... Ach jo. :( Chudák Jasiri. Je to tak depresivní, ale když se objevila Leethi, měla jsem vážně dobrý pocit. Je fajn, že není sám a Leethi za ním stojí. Každý by měl mít v životě někoho takového. :)
Ten obrázek je náhodou moc pěkný, myslím, že se Ti to stínování (minimálně na Jasirim) vážně povedlo. A to pozadí je taky pěkné. Takové jednoduché a milé, Okřídlená skála musí být nádherné místo. :)

3 siljera siljera | 15. února 2015 v 13:33 | Reagovat

No, a abych odpověděla na Tvojí odpověď na moje předchozí extra dlouhé komentáře... hodím Ti sem ještě jeden ultra dlouhý komentář (jsem naprosto příšerný člověk, zablokuj mě proboha, nebo Ti zničím blog XD):

Páni, jsem ráda, že Tě to moc neotrávilo, bála jsem se, že jsem s tou svojí kritikou moc nesnesitelná. A co se týče těch uvozovek... neboj, NIKDO v nich nemá jasno. :D
To s těmi entery... docela vtipný, dřív, když jsem něco psala, mě taky děsilo, jak strašně se to jimi prodlužuje. :D Vlastně mě to donutilo vypustit asi polovinu dialogů, za což jsem zpětně ráda, protože nepotřebné dialogy o ničem jsou mým velkým spisovatelským hříchem, ale damn... co nedokáže jeden enter. :D
No, je to samozřejmě na Tobě, jak budeš psát. :D

Já Tě taky budu mít vždycky ráda, Care! :)
Co se týče kluka... No, nevím. Myslím si, že jsem se snažila udělat správnou věc, ale dělala jsem jí neskutečně pitomým a nikam nevedoucím způsobem. :/ A musím říct, že až tehdy jsem úplně pochopila, proč Timon nechce nikomu pomáhat. XD Když jsem byla v té třídě (před tím, než jsem teď nedávno vypadla na jinou školu) říkala jsem si, že už NIKDY NIKOMU nepomůžu a budu se starat jenom o sebe. Všechno je fajn, dokud je člověku všechno kolem jedno. Pak ti začne být někoho líto a bum, už do toho padáš a už se namočíš do průšvihu někoho úplně jiného. Plně chápu, proč je Timon tak paranoidní a očekává jenom to nejhorší, když někomu náhodou pomáhá, protože ono to tak na světě vážně funguje. Za dobrotu na žebrotu a nikdy jinak. :D
Jediný důvod, proč pomáhat lidem, je ten pěkný pocit, který máš, když někomu ulehčíš život, protože nic jiného za to nikdy nedostaneš. Pokud nejsi zrovna Nicholas Winton, tak Ti za Tvojí pomoc nikdo nikdy nebude vděčný, všichni si o Tobě budou myslet, že jsi úplnej debil, když myslíš na někoho jiného než sebe, budou Tě šikanovat, protože pomáháním ukazuješ slabost a celou tu dobu budou skuhrat nad tím, jak je svět zlý, lidi jsou na sebe hnusní a jak to nemá cenu. No, a pokud jsi jako Timon a nemáš z pomáhání ani ten dobrý pocit, pak je pomoc ostatním totálně sebedestrukční činnost. :D  To je asi ten důvod, proč jsem si tehdy říkala, že bude výhodnější vzdát to a vychovat v sobě Vnitřního Timona radši než dál podporovat Vniřtního Pumbu. :D Ale... no, neudělala jsem to, protože jsem zjistila, že je to těžší než se zdá. :D
Je možné do jisté (malé) míry změnit to, jak přemýšlíš, ale to je tak všechno. Ty samu sebe nikdy nezměníš, naopak jsou to události, zkušenosti a lidi kolem, kteří Tě mění. Nemůžeš si prostě říct, že ve středu budeš jako Simba, protože to jdeš k zubaři a musíš být odvážná, ale v pondělí budeš jako Zazu, protože se musíš učit na písemku. Takové ty kecy „Rafikovského“ typu, jakože změna musí vycházet především z Tebe a bla bla bla... BLBOST! :D Když dojdeš na nějaké rozcestí, je pravda, že si můžeš vybrat, kterým směrem se vydáš, můžeš si vybrat, jestli se poučíš, nebo budeš pokračovat ve stejných chybách, ale nemůžeš to prostě jen tak přivolat, jak se Ti zachce. Změna není rozhodnutí, je to něco, co k Tobě možná přijde, až k tomu dozraješ, nebo třeba nepřijde vůbec. A nikdy si nemůžeš úplně vybrat, jaká budeš. Život není Sims 3, nemůžeš prostě dojít na nějaký milník ve svém životě a použít ho k tomu, aby sis namíchala povahu jak chceš. :D Prostě jsi, jaká jsi a tak to bude, dokud se nezměníš. Mě určitě tahle zkušenost změnila, ale nevím do čeho. Připadám si pořád stejně tak naivní a blbá jako vždycky, i když je se mnou rozhodně něco jinak. Nevím co přesně, ale něco určitě. :D
Takže... no hádám, že to, co se tímhle zase jednou pořádně dlouhým a nesmyslným commentem snažím říct je to, že život jde dál, kluk je zapomenut a navzdory všem svým pokusům jsem místo Timona pořád jenom trapnej Pumbaa. :D

Mno, a nakonec...
Máš pravdu, Jasiri je krásné jméno. A svahilština s latinou jsou nádherné, i když jsem větší fanda latiny než svahilštiny. Na druhou stranu je pravda, že ve svahilštině se vymýšlejí mnohem hezčí jména. :D Kdysi jsem psala takový příběh na TLK tématiku, ve kterém ale neexistovaly žádné postavy z originální ságy, měl to být o tom, jak přišli úplně první lvi na Lví skálu, o prvních surikatách, co se nastěhovaly na poušť, o prvních prasátkách, prvních hyenách... prostě takový Beginning ultra extra. :D Všechny postavy měly docela i hezká svahilská jména, ale jenom si představ, že by tahle jména byla latinsky. Nebylo by to úplně hrozné, ale když porovnáš s těmi svahilskými... Byla tam hyena, co jmenovala Damu (to prý znamená „krev“). V latině by se jmenovala „sanguis“ nebo něco takového. :D Šakal Jangwa („poušť“), v latině by se jmenoval „Deser“. Nebo hyena jménem Hatari („nebezpečný“), v latině by to bylo „periculosus“ XD Ne-e, svahilština vládne jménům. :D

4 Taya Arkatt-Leonnwis, první svého jména Taya Arkatt-Leonnwis, první svého jména | E-mail | Web | 15. února 2015 v 19:27 | Reagovat

[2]: Nevadí :D
Jů, mockrát děkuji :3 Ano, sama :)
To mě těší :3

Okřídlená skála je celkem fajn místo, ačkoli tam Taya nikdy osobně nebyla :D

[3]: To sem ráda, že nejsem jediná :D
Tak já se nějak pokusím to zlepšit :D

Jo... taky si říkám, že asi taky přestanu být hodná, protože toho za poslední půl rok u mě lidi jen využili a mě to moc zklamalo. Z jednoho takového zklamání se dostávám stále... a nejde to.
Říkám si, že je asi lepší bejt na všechna hnusná... nic nezískáš, ale nic neztratíš... asi sem to měla udělat.
No to je jedno :P

Yap, svahilština je nejlepší! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Milý návštěvníku,
děkuji, že jsi zavítal na tento blog o jedné zlatavé lvici a její zemi.
Doufám jen, že jsi tu byl spokojen a tvá přítomnost zde nebyla jen ztrátou drahocenného času.
Těším se na tvou další návštěvu.

Na celém blogu carlev15.blog.cz platí přísný ZÁKAZ KOPÍROVÁNÍ jakékoliv mé tvorby bez uvedení zdroje!