Září 2015

Jednokřídlý - Ticho, kapitola pátá

23. září 2015 v 19:40 | Tayarinne |  Jednokřídlý
Talia odpočívala v přítmí své jeskyně. Bylo právě odpoledne a ona se ho rozhodla strávit čistěním své srsti. Měla teď čas jen a jen pro sebe. Těšilo jí vědět, že její syn je šťastný s Leethi u chladivého napajedla. Jistě si užijí spousty legrace. Kdyby však okřídlená tušila, co její mládě skutečně zažilo, určitě by se ani neodvážila takto přemýšlet.
Jasiri doběhl celý udýchaný před jeskyni a vrhl na svou matku rozčilený pohled. Talia byla zrovna uprostřed mytí své přední tlapy, když si syna všimla.

"Miara," pozdravila ho a chystala se zeptat, jak se dnes měl. Bílé lvíče ji však skočilo do řeči a nenechalo ji domluvit. Namísto toho se ještě více zamračilo a nadechlo se.
"Říkala jsi, že budeš stát vždycky na mé straně!" křikl a jeskyně roznesla jeho zlobu v ostrých ozvěnách do celé savany. Okřídlená lvice byla díky celé situaci nemálo zmatená. Naklonila hlavu na stranu a mlčky nějakou dobu pozorovala svého syna. Ještě nikdy v životě ho neviděla tak vyvádět.

"Co se stalo?" otázala se narovinu. Nervózně pohodila bambulkou svého ocasu a začala se zvedat. Nespouštěla z Jasiriho své noční oči.

"Lhala jsi mi!" křikl hlasitěji lvíček a hluboce vydechl, zadržujíc slzy. "Říkala jsi, že jsem pro tebe to nejcennější na světě, že budeme vždycky spolu, ať se děje cokoliv!"
"Ale tak to přece je," odpověděla klidně Talia a posadila se. Křídla stáhla křečovitě k sobě, byla jako na trní, přestože to na svém hlase nedávala vůbec znát. "Nikdy se to nezměnilo a nikdy nezmění," zavrněla. Tak jemně, jak jen uměla. Doufala, že se jí podaří Jasiriho nějak udobřit a zjistit víc. Sama si nebyla vědoma ničeho, co by mu mohla provést.


Jasiri si byl naopak její vinou zcela jistý. Dál se mračil, jako šedý mrak na obloze, ze kterého každou chvíli začne pršet. Nevěřil ji ani slovo. Mari s Apolim tak dokonale podtrhli jeho víru v maminku, že ji měl za tu největší lhářku světa. Říká se, že důvěra je jako kus pergamenu. Když ho zmuchláme, natrhneme, nebo jinak poškodíme, už nikdy nebude dokonale rovný. A to se právě teď dělo jednokřídlému. Tak moc si přál věřit, ale zlá slova těch dvou pekelných lvíčat ho zcela oslepila, že přestal pátrat po skutečné pravdě. Byl tu jen on a jeho matka. Ta, která byla v jeho očích ta zlá.


"Kdyby to všechno byla pravda," začal znovu. "Nikdy bys o mně neřekla, že mě nechceš, a že se za mě stydíš," povzdechnul si. Říct to bylo pro něj těžké tak, jako by se sám vrhal z útesu do hlubin moře, přestože se skutečně zlobil. A ještě na maminku, kterou tolik miloval. "Všechno, co jsi mi kdy řekla, byla lež. Lež, lež, lež," opakoval to stále znovu a znovu. "Nedokázala jsi mi říci, že mě nemáš ráda, stejně jako táta. Ten také raději odešel. Nechápu, proč si nešla za ním a zůstala tu se mnou, když mě nemáš vůbec ráda!" zaprskal a naježil srst na svých zádech, jakoby stál před nepřítelem. Své jediné bílé křídlo, s černými letkami, nechal vztyčené a stejně tak i kormidla na ocásku. Vypadalo to, že se chystal někam uletět, což nemohl.


Nikdo, kromě maminek, bezmezně milujících své děti, si nedokáže představit, jak moc to Taliu zabolelo. Ztrápeně vzhlédla ke svému synovi a naprázdno pootevřela tlamičku. Ještě dlouho lapala po dechu a vhodných slovech, kterými by mu vyjádřila svou lásku.
"Jasiri…" vydechla nakonec skoro neslyšně. "Poslouchej mě, prosím," žadonila v touze vysvětlit mu celý ten omyl. "Nevím, kdo ti tohle řekl, ale nic z toho není pravda," mluvila vážně a dívala se přitom do jeho jasně zelených očí. Ani na chvilku svým pohledem neuhnula. "Já tě mám skutečně ráda, nikdy jsem se za tebe nestyděla a nikdy nebudu," naléhala a doufala, že to pochopí.


Její syn ji poslouchal celou tu dobu, ale nezdálo se, že by proslovu Talii věnoval větší pozornost, než bylo třeba. Lev ví, proč se rozhodl darovat svou důvěru těm, kteří ho celý život jen trápili, namísto toho, aby věřil té, která ho milovala od jeho prvního nádechu na tomto světě. A snad i mnohem dříve.
"Tvůj otec…" začala znovu Talia, když ji lvíče neodpovídalo ani se nijak nevyjádřilo k tomu, co řekla. "Tvůj otec… musel odejít," mluvila tiše a hlas se jí náhle začal třást a umírat v polovině věty. "Jsi ještě moc malý na to, abys tomu zcela porozuměl, ale jednoho dne…"
"Na co všechno jsem ještě malý?! Na létání, na běhání… na celý život!" zavrčelo lvíče, kterého se její poznámka jen více dotkla. "Musel odejít, protože jsem se narodil. Jinak by tu s tebou stále byl, už jsem ti to jednou říkal," vysvětlil ji znovu svou teorii a stále se na ní mračil, nemohl jinak. "Jakmile mě spatřil, raději utekl, než aby mě přivítal… byl to lhář, zrovna jako ty!"



V Jasirim se cosi zlomilo, když vyjádřil momentální názor na oba své rodiče, a z jeho očí se v proudech začaly drát ven křišťálové slzy. Stejně tak, jako z očí jeho matky.
A bylo ticho.

Ticho… rušené jen občasným vzlykáním lvíčete i bílé lvice, sedící v jeskyni před ním.

"Tvůj otec zemřel," pověděla mu Talia a sbírala na to odvahu celou tu dobu, kterou spolu proplakali. "Proto tu s námi nemůže být. Ten večer… kdy jsme spolu leželi pod hvězdami, vzpomínáš? Říkala jsem, že se nemůže vrátit, protože je v Říši andělů," připomněla mu. "A odtamtud se nikdo nevrací, i když by sám moc chtěl. I když na něj někdo čeká a doufá v jeho návrat celým svým srdcem, ani tehdy ne…" sklopila zrak k zemi a studené slzy smutku se líně kutálely v kapkách po její tváři.


"Já také zemřu…" špitl Jasiri a podíval se své matce do uplakaných, hvězdných očí. "Aby se už nikdo nemusel vracet a trápit. Kvůli mně," dodal tiše a zvednul hlavu s jasným rozhodnutím a cílem. Otočil se a rychle, jako blesk, pelášil pryč od jeskyně a své matky, aniž by ji dovolil jakkoliv protestovat, proti jeho rozhodnutí.


Talia pocítila nepříjemné mravenčení po celém těle, když se jí začaly třást packy, které se chvíli na to podlomily. Zhroutila se nešťastně k zemi. Dopadla stranou tváře, rameny, jedním křídlem i boky na studenou a tvrdou kamenitou zem. Bezmocně natáhla jednu tlapu směrem k vchodu do jeskyně, jakoby se snažila někoho zastavit, a zavřela své smutné oči, těžké od slaných slz. Zůstala sama, obklopena černočerným přítmím náhle tak chladného úkrytu.

A bylo znovu ticho.

Nikdo nikde

14. září 2015 v 11:41 | Tayarinne |  Moje myšlenky,deník
Mauria,
nevím, co vám chci říci, nevím, kdo z vás to čte, nevím sama, co chci a to je ten problém. Těhlech pár dní mi zasadilo další rány přímo do srdce a já už nemám sílu neustále s někým válčit a prát se o něco... o někoho... Navíc, když je to něco, co mi bylo souzeno.

Ne, nejsem majetnická, jen chci znát pravdu a ne jen mlhavé bílé lži. K čemu je být šťastná za cenu lži? K čemu? Když k tomu všemu ještě šťastni nejste...

Ať už tohle čte kdokoliv, tak já se vzdávám. Odmítám hrát hry a rozpoznávat lži, které se kolem mě točí. Neustále a neustále... Život v blažené nevědomosti mi dával jen málo opravdového štěstí, jakmile vyšla pravda na povrch, rozdrtilo mě to, tak jako drtí pěst člověka malého brouka, který mu překáží.

Možná... že i já překážím.

Nikdo neví o co jde a nikdo to vědět nebude. Ne ten, komu tato slova nepatří. Vím, že dříve nebo později si to dotyčný přečte, možná se zaraduje, rozpláče, nevím. Momentálně nedokážu říci, na čem mi záleží, co chci a co bude, ale jedno vím jistě. CiAr je teď mým štítem, svět bezmezné pravdy, kde každý zná své přátele. Neexistují tu podrazy, lži, podvody a nevěry, cokoliv zlého, co si dovedete představit, to tu není. Utopie? A nebo už jsme si zvykli, že okolní světy a příběhy jsou plné takových špatných věcí?

Maturitní ročník mi začal vskutku suprově, ale není vše podle vás, že? Jedna z posledních věcí, co tu napíšu je, že pokud někdo půjde proti mě, už nebudu jen stát v koutě a nechávat si házet zlá slova na hlavu, teď jsem to já, kdo má navrch a narozdíl od někoho, kážu pravdu a doopravdy ji i říkám.

Nemám čas po sobě tenhle článek číst, nemám ho čas ani vymýšlet. Jsou to jen pouhé pochody mých aktuálních myšlenek. Kus mého starého já je nenávratně pryč, to prázdné místo vyplnila zcela nová Taya. Taková, která reaguje na to, jak je s ní zacházeno. Vím, že mám v packách tak účinou zbraň, že stačí několik vět a nezbyde už nic. A pokud bych byla skutečně taková, jak někdo prohlašuje, už jsem to dávno udělala, protože příležitostí bylo vskutku hodně a já mám až příliš důkazů na to, že je to pravda.

A jak se říká, pokud mám shořet... shoříš se mnou!
Válka skončila? Ne... tohle je teprve začátek a já vím, že ty máš velkou armádu. I já ji mám. A říká se, že dobro nad zlem vždy zvítězí... tak uvidíme...

Jednokřídlý - Lež, kapitola čtvrtá

9. září 2015 v 8:39 | Tayarinne |  Jednokřídlý
Mauria!
Tááák, po dlouhé době opět přidávám novou kapitolu. Pohádka Jednokřídlý už se pomalu blíží ke svému konci. Omlouvám se za kvalitu obrázku i příběhu, ale v poslední době nemám moc čas, díky tomu, že jsem v maturitním ročníku a pár jiným problémům, ale snad to přehlédnete.
Hezké čtení!






Milý návštěvníku,
děkuji, že jsi zavítal na tento blog o jedné zlatavé lvici a její zemi.
Doufám jen, že jsi tu byl spokojen a tvá přítomnost zde nebyla jen ztrátou drahocenného času.
Těším se na tvou další návštěvu.

Na celém blogu carlev15.blog.cz platí přísný ZÁKAZ KOPÍROVÁNÍ jakékoliv mé tvorby bez uvedení zdroje!