Květen 2016

Zavři oči a věř

10. května 2016 v 22:47 | Tayarinne |  Témata týdne

Poválečné období černovlčích válek, Savana - kdesi daleko od CiAru

Byla tam dlouho. Dlouho, dlouho... Možná, že celou věčnost. Už ani nepočítala dny. Kdyby byla obyčejnou lvicí ze savan, jistě by ji nevadilo vědomí, že leží na větvi jednoho ze stromů a jen tak pozoruje západ slunce, ten krásný kotouč, který se snáší dolů a upadá kamsi do neznáma. Ten, jež k sobě vábí plášť noci s čirými a jasnými hvězdami. Užívala by si ten pocit a vítala každou chvilku té přírodní krásy, která by se jí naskytla. Jenomže ona není obyčejná...

Je to princezna. Tayarinne Rinn Arkatt, první svého jména, Poslední naděje. Poslední naděje, která vyhořela. Nebo spíše... nechala sama sebe vyhasnout?

"A co jsem mohla dělat..." zašeptala sama pro sebe, jakoby jí někdo měl naslouchat. Vedla rozhovor se svým nitrem, duší a svědomím. Nikoho jiného tu neměla.
"Zabili by nás. Musela jsem ochránit korunu... Kdyby ji dostali... Tak mi to říkala matka -" odmlčela se. "Neměla jsem ji poslechout. Proč jen jsem jí nevzdorovala, jako vždy, když mi chtěla navléci nové šaty, abych se líbila ostatním... Proč jsem na ní nezakřičela, že nikam nejdu, nevzala svůj Victoriam do pacek a nebojovala po boku bratrů a otce..." vzdychla. "Možná proto, že jsem princezna a těm rvaní nesluší..." odpověděla si. "Stejně jsem neměla poslouchat... Všechno mohlo být jinak."

Hrozně si to vyčítala. Vina spočinula na jejích bedrech a nikomu jinému nepatřila. Alespoň tak to vypadalo z pohledu princezny. Tak to vnímala. Slunce už skoro zapadlo za vrcholky šedých hor.

"Zavři oči," šeptla a začala se třást, protože cítila, že bude plakat. "... zavři oči a věř Thaesia CiArská..." vzlykla a letmo si packou otřela oči. "Ty jediná můžeš zase nastolit pořádek ve své zemi... a... je vůbec nějaká?" polekala se, i když s touto verzí byla dávno smířená. "Ach, CiAre! Co jsem to provedla! Co jsem to udělala své milované zemi..."

Byla zhrzená.. smutná a zoufalá. Na savaně nebyl nikdo, kdo by ji utišil. Nikdo, kdo by jí řekl, že ji má rád a že bude vše v pořádku, jako to vždy udělala její rodina. Nikdo, kdo by se zastal poslední Arkatt...

"Nemám ani žádného krále, který by se mnou vládnul..." zakňučela, ale poté, jakoby jí něco problesko hlavou, jakoby se něco změnilo... Zamračila se.
"Já... já nechci žádného krále!" vykřikla do širého okolí a v jejím hlase byla cítit bolest. "Můžu být královna regentka... Moje matka jí byla, po nějakou dobu a já... jsem jako ona. Z části... Lvi dokážou jen zranit srdce, jenom podvádí, jenom..."

Hlas se jí zlomil, když si sáhla na levou tvář, kde měla křížovitou jizvu. Přišla k ní docela nedávno.
"Jenom ubližují..." rozplakala se. Byla tak mladá a křehká. Prozatím nestihla dospět a stále byla malou lvíčecí princeznou, co se chtěla vrátit domů, tam, kam patřila. Jenomže nemohla. Nevěděla, jestli ji nějaký domov vůbec čeká. A už vůbec ne, zda tam patří...

Svět, který nás obklopuje...

6. května 2016 v 13:24 | Tayarinne
... nás jednou zachrání.
Z pohledu Arlése II.


Nad propastí

1. května 2016 v 21:35 | Tayarinne |  Témata týdne
Mauria,
Tenhle příběh je inspirovaný skutečnou událostí. Něco podobného se mi, když jsem byla mladší, skutečně stalo a ta vzpomínka mi uvízla v hlavě natolik, že jsem ji tu teď zkrátka musela v rychlosti rozepsat.
Odehrává se v Tayině minulosti.

Nad propastí

Seděla jsem asi v polovině schodiště, které vedlo až do našeho hradu. Má zem se zahalovala do krásného oranžového pláště. Slunce zapadalo a já blaženě přivírala oči a nechávala jsem jemný vánek, který foukal, hladit moji srst. Bylo to velmi příjemné.
Takové chvilky jsem měla ráda. Jenom já a moje šťastné myšlenky. Ty ale brzy přehlušilo tiché naříkání.

"Princezno!" vykřikla jsem. Pod schody jsem spatřila mladou lvici, svou neobyčejnou kamarádku.Nebyla to princezna. Tedy ne Thaesia lvího trůnu - jmenovala se tak. Sloužila na hradě a teď ji očividně něco ohromně trápilo. Neváhala jsem ani chvíli a seběhla jsem až k ní. Trvalo mi to asi půl minuty.

"Copak je?" vyzvídala jsem udýchaně. Lvice se mi zhroutila k mým drobným packám. Konejšivě jsem ji pohladila po čele, kde měla malé a tmavé znaménko, které připomínalo princeznovskou korunku.
"Di-di-lecti…" dostala ze sebe a rozplakala se.

Dilecti byl její lev. Už mnohokrát kvůli němu byla smutná. Ona to neví, ale párkrát jsem ji slyšela, jak si v jedné z královských komnat při úklidu povídá sama pro sebe. Dozvěděla jsem se spoustu věcí. Teď jsem se zastyděla. Možná bych jí to měla říct… Není slušné odposlouchávat cizí rozhovory. Ale Princezna pro mě nebyla vůbec cizí. Byla skoro jako moje sestra. A kdybych neposlouchala, nikdy bych se nedozvěděla to důležité.
Princezna plakala a já byla jenom malá zlatá lvíčenka, co jí nedokázala pomoci.

"Proč jsi s ním, když mu nedůvěřuješ?" odhodlala jsem se promluvit. Naklonila jsem hlavu nechápavě na stranu.
"Ach, Tayo… já…" zavzlykala.
"Povídej," wroukla jsem povzbudivě a položila ji svou tlapku konejšivě na rameno. Snažila jsem se nešťastnou lvici pochopit.
"Miluji ho…" vydechla zoufale a tak bolestně.
"Máš ho ráda a on Ti ubližuje?" zaprskala jsem.
"Ne… neubližuje mi jen…" snažila se mi něco popsat, ale poznala jsem, že ji to docela sevřelo. Celou a natolik, že nedokázala mluvit. Slzy jí nezastavitelně stékaly po tvářích. Nedokážu ani říci, jak zoufalý to pro mě byl pocit. Svěsila jsem uši, vousky a vše, co šlo, protože jsem byla moc a moc smutná. Nemohla jsem nic jiného, než ji hladit a tiše šeptat o tom, jak bude vše v pořádku, i když jsem si nebyla jistá. Sem tam jsem ji přátelsky blízla na tvář, aby věděla, že není sama.
Princezna nakonec zvedla hlavu a utřela si packou mokré, uplakané oči.

"Asi s ní bude šťastnější…" vydechla. A já věděla, že se právě ocitá nad propastí.

Tehdy jsem poprvé porozuměla jedné věci. I to, co milujeme, nám může ublížit. A bylo to pro mne doopravdy přínosnou lekcí do budoucího života.

Nastal čas, kdy se moje kamarádka musela vrátit domů a já za rodiči. Večer jsem měla mít tajnou lekci šermu s tátou za naší Lorovou zahradou. Jen my, hvězdy a ostří mečů. Moc jsem se těšila, ale v hlavě se mi stále dokolečka přehrával nedávný 'rozhovor' s Princeznou. Nemohla jsem se oprostit od smutných myšlenek. Nakonec jsem je všechny setřásla horlivým zavrtěním hlavou.

"Já nikdy nebudu plakat kvůli žádnému lvovi," slíbila jsem si šeptem a odcházela do CiArského hradu s jistým výrazem ve tváři. Ale srdce, to mě bolelo a tak moc… Proč jenom musí být moji přátelé tolik smutní, když jim nemohu pomoci…






Milý návštěvníku,
děkuji, že jsi zavítal na tento blog o jedné zlatavé lvici a její zemi.
Doufám jen, že jsi tu byl spokojen a tvá přítomnost zde nebyla jen ztrátou drahocenného času.
Těším se na tvou další návštěvu.

Na celém blogu carlev15.blog.cz platí přísný ZÁKAZ KOPÍROVÁNÍ jakékoliv mé tvorby bez uvedení zdroje!